MedEvac

   Během války bylo zabito, zemřelo nebo je dodnes pohřešováno 14 809 mariňáků, dalších 88 635 bylo zraněno. Většině z nich (78%) bylo do jedenadvaceti let v hodnostech „private first class“ až „corporal“ („lieutenant“ a  „captain“ u důstojníků). Palba malých ručních zbraní zapříčinila 51% mrtvých a 16% raněných, dělostřelecké a minometné střepiny 36% mrtvých a 65% raněných, miny, pasti apod. způsobily 13% úmrtí a 19% zranění. Nejčastější smrtelná zranění byla do hlavy, trupu a slabin. Zranění do svalů. Proto bylo nošení vest, helem a kopání okopů logické, i když na blízké vzdálenosti Vám ani to nepomohlo a museli jste být ten, kdo zabije první.

   Ze samotné podstaty táto války vyplývalo i jedno z neoficiálních mariňáckých pravidel, že mrtví a ranění nesmějí být zanecháni na bojišti nepříteli, a tak riskovali další životy při jejich záchraně. Komunisti to brzy zaregistrovali a snažili se přitáhnout raněné blíže k svým pozicím, aby přilákali více mariňáků a snížili možnost využití podpůrných zbraní.

   V boji se od jedince očekávalo, že v případě zranění se o sebe postará sám a následující mariňák bude plnit úkol a ne se o něj starat. Pro tento účel každý nosil jeden až dva obvazy a lékárničku první pomoci s deseti dalšími předměty na užití při nemoci nebo v případě zranění. Dril byl užít vždy první obvaz zraněného, ne vlastní.

   Odbornější ošetření, na úrovni čety a roty, podávali zdravotníci („DOC“) přidělení, stejně jako kaplani, od námořnictva. Často poskytovali ošetření za velkého osobního rizika. Zdravotníci nosili tolik lékařských potřeb, kolik unesli. „DOC“ byl díky svým schopnostem jeden z nejrespektovanějších členů jednotky. Pokud nebyli v akci, staral se o normální nemoci, např.prevence proti malárii atd. , a případně o civilisty.

   Užitím vrtulníků pro rychlou evakuaci raněných výrazně stouplo procento přeživších, kteří by jinak zemřeli. Stalo se také synonymem Vietnamské války. Rozhodnutí o evakuaci dělal velitel jednotky, se zdravotníkem. Záleželo také na momentální bojové situaci.

   Během např. Dewey Canyonu byla letecká evakuace a „dovoz nového masa“  kvůli špatnému počasí problém, a tak se omezila pouze na případy, kdy se jednotka dostala na základnu. Z tohoto důvodu mrtví a ranění zůstávali s jednotkou až do doby než se evakuace mohla uskutečnit. Byla sice snaha dostat je pryč co nejdříve, protože snižovali morálku, ale…. Často se, protože nebylo, kde přistát, používalo výtažných nosítek. Starání se o raněné a jejich přesun samozřejmě také snižoval mobilitu jednotky v poli až do doby než byli evakuováni. K celému tomuto problému dodává jeden velitel roty: „Jestli-že „fire team“ utrpěl dvě, někdy i jednu, ztrátu, stával se neefektivním a přestal existovat jako taktická a manévrovací jednotka“. Jakmile k tomuto došlo družstvo bylo reorganizováno pouze do dvou týmů místo normálních tří.