Odvod

Ve Vietnamu sloužilo od roku 1962 do roku 1975 přibližně 500 000 mariňáků. Maximálního počtu dosáhli v roce 1968 - 85 881 příslušníků z celkových 501 000 Američanů pod MACV (Military Advisory Command Vietnam). Mohli se tam dostat jako dobrovolníci nebo byli odvedeni. Velitelem Sboru Námořní pěchoty byl Gen Leonard F.Chapman. A ten rozdělil mariňáky takto: „na ty co ve Vietnamu byli, ty co se právě vrátili a ty co tam půjdou“.

   Průměrnému mariňákovi bylo 18 - 19 let, měl středoškolské vzdělání, pocházel z dělnické rodiny nebo z předměstí z rasově a ekonomicky různorodých rodin. Motivací pro vstup byl patriotismus, sebedůvěra, osobní důvody, a nebo…odvod (za celou válku bylo do námořní pěchoty odvedeno 20 000 mužů).

Nyní bych Vás provedl tím co čekalo na zájemce o službu v USMC, přestože je část věnovaná výcviku v přítomném čase, vše se týká 60.a 70.let. Dnes je to lehce odlišné.

VÝCVIK

San Diego v Kalifornii a Parris Island v Jižní Karolíně, jsou dvě místa, kde se nový rekruti učí, za použití metod, které nesnesou srovnání s žádným jiným zaměstnáním ani sportem…, na rozkaz opustit místo relativního bezpečí a vrhnout se vstříc nepříteli „jehož jediným posláním v životě je, zabít tě“. Všeho je dosaženo drilem, střelbou a tělesnou přípravou. První desetitýdenní část je rozdělena do částí:

Přijímač, Formování a Fáze I, II, III.

   Nezáleží na tom odkud pochází nebo, kam má být přidělen, touto částí prochází všichni. Výcvik je řízen instruktory (D. I. - Drill Instructor), jejichž krédo zní „Vycvičím je, jak nejlépe dovedu. Dostanu do nich disciplínu, základní dovednosti a dostanu je do formy. Naučím je milovat Sbor a svou zem.“ Nebo podobně, „Nechci, aby se ke mně vrátil něčí duch a zeptal se mě jestli sem ho naučil vše, co sem mohl“.

   Nově příchozí jsou rozděleni do 75 členných výcvikových čet, pod velením staršího D. I. a jeho dvou asistentů. Čety jsou umístěny do „squad bays“ ve starých cihlových kasárních. Rekrutovým osobním prostorem je postel, kufr a skříňka.

   V „PX“ rekrut nafasuje kartáče, ručník, břitvu, zubní kartáček a pastu, leštidlo na kov Brasso, krém na boty Kiwi, oblečení na PT atd. a  Mariňáckého průvodce pro doplnění informací, na které by mohl instruktor zapomenout. Rekrut také obdrží věci a uniformy k pozdějšímu využití. Celkem 37 různých kusů pro slavnostní, služební a užitkové uniformy.

   Jednotlivcova výstroj během Vietnam - éry je známa pod označením „782“, polní označení „Marine Corps M1941 individual combat equipment“. V „boot campu“ se rekrut naučí, jak ze všech součástí sestavit pochodový, polní pochodový, transportní a polní transportní batoh.

   Aby se rekrut stal přístupnější požadavkům výcviku, musí být zdezorientováni. Tohoto se dosahuje jejich zbavením osobního majetku, vlasů a civilního oblečení. Dril, projev, tělesné funkce a i osobní hygiena je pod kontrolou. Žádna oblast lidské existence není tak osobní, aby nemohla být regulována. Ve Sboru platí: „místo pro všechno a všechno na svém místě“. Porušení se trestá napomenutími a fyzickými cviky.

   Mariňáci se musí naučit tři věci: bezmezný respekt k nadřízenému (jak přijímat rozkazy), jak se o sebe postarat (udržovat oblečení, výstroj a zdraví), a jak žít s dalšími mariňáky

(týmová práce). Tři týdny Fáze I obsahují dril, pořadová cvičení, zapamatování si rozkazů, nošení uniformy a výstroje, čištění a nošení služební pušky M14. Dny začínají a končí fyzickým cvičením. Mariňácký historik a absolvent přijímače Dr.V.Keith Fleming dodává: „Instruktoři ustavičně obcházeli četu a jejich obličej byl od neustálého řvaní rudý“.      

   Rekruti, mnozí z nich poprvé daleko od domova, se od instruktorů a od sebe navzájem učí záviset jeden na druhém. „Gólem“ je porozumět důležitosti kolektivní disciplíny.                               

   Většina teorie je posílena informacemi od instruktorů. Správná motivace je stejně důležitá jako vědomosti nebo dovednosti.

   Během třech týdnů II. fáze se rekruti učí zacházet s puškou. Aby mohli: „dát vietkongům šanci položit život za svou vlast“. Učí se recitovat střelcovo krédo od MajGen W. H. Rupertuse, „My Rifle“: „This is my rifle. There are many like it, but this one is mine. My rifle is my best friend. It is my life. I must master it as I must master my life. My rifle, without me is useless. Without my rifle, I am useless!…“.

   Mariňáci střílí na vzdálenosti 200, 300 a 500 yardů (marksmen, sharpshooters a expert riflemen). II. fáze končí týdnem „mess and maintenance (krmení a údržba)“, kdy rekruti pracují v jídelně a krmí ostatní.

   Fáze III připravuje mariňáky na závěrečnou přehlídku a přidělení specializace – dril, přezkoušení a plavání. Tělesný výcvik se sestával ze cviků na obratnost, kondičních běhů a pochodů a boje zblízka beze zbraně. Také se účastní polního cvičení, které značí konec výcviku. Denními inspekcemi se instruktoři ujišťují, že dřívější lekce nebyly zapomenuty.

   Ti co vším úspěšně projdou se mohou nazývat mariňáky. Závěrečný projev instruktorů vypadá asi takto: „Makejte co nejvíc. Nepodlejzejte. Buďte sami sebou. Jste vyslanci Spojených států a Sboru námořní pěchoty. Hodně štěstí.“

     Následuje krátká přehlídka, na kterou jsou pozváni rodiče, přítelkyně a další, které dlouho neuvidí. Novým mariňákům je dáno několik hodin volna předtím než se musí vrátit do kasáren k udělení MOS (military occupation specialties – vojenských specializací) a nástupu k dalšímu výcviku. Pro polovinu rekrutů to znamená ITR (Infantry Training Regiments – pěchotní výcvikový pluk) v Camp Pendleton nebo Camp Lejeune. I když tradice říká, že „každý mariňák je střelec“, v praxi pouze ti se Specializací 03 jsou vyškoleni k tomuto úkolu. ITR ve čtyřech týdnech vyprodukuje střelce, kulometčíky, minometčíky a obsluhy útočných a protitankových zbraní pro „Fleet Marine Force Pacific/Atlantic“.

   Pěší výcvik je méně intenzivní a bez neustálé přítomnosti dril instruktorů, studenti se naučí zacházet se svou nově nabytou svobodou a platem. Výplata je dvakrát měsíčně, v hotovosti, 1383 dolarů a 40 centů, ale nezůstane jim dlouho. Srážky následují za pokuty, příspěvky na charitu a za ztracené součásti výstroje. Zvláštní přídavky se dávají na jídlo, rodinu a uniformy. Mariňák si taky musí dát něco mimo na úpravu sestřihu, škrobení uniforem a čištění bot.  

   Když se nováček dostal do Náhradního praporu pro Vietnam, naučili ho, jak zacházet s nepopulární M16, čeho se týkali „civic actions“ atd. Jako instruktoři zde sloužili veteráni z Namu. Jedno z hesel k M16 bylo: „Pokud není tak čistá, aby ste z ní mohli jíst, chcípnete“.

   Pak následoval výcvik „vietnamskou vesnicí“…v Kalifornii. Historik a velitel 9. mariňáckého ve Vietnamu BrigGen Edwin H. Simmons to popisuje takto: „…jednotka mariňáků obklíčí vesnici a zformuje prohledávací kordón. Nad hlavou jim lítají vrtulníky shazující letáky vyzívající VC ke kapitulaci…VC jsou jeden po druhém eliminováni. Toto vše muselo vypadat jako procházka růžovým sadem, bez smradu, napětí, s neomezenou viditelností a v klidu.“ Po absolvování tohoto mariňáci opustili „věk nevinnosti“ (Age of Aquarius) a stali se univerzálními vojáky.

   Krátké volno, cca.dva dny, které dostali před odjezdem do Vietnamu většinou využili k opití,k poslednímu „seznámení“ s nějakou US holkou a k potetování. Do kasáren se vrátili posledním autobusem před rozbřeskem, nazývaným „blicí kometa“. V případě, že instruktor tetování nalezl, mariňák se ještě před odjezdem proběhl na kopec „Old Smokey“ a zpátky.

   Mariňáci sloužili ve Vietnamu třináct měsíců. Převeleni byli pouze v letní služební uniformě s lodním pytlem vážícím cca.25 liber (mimo těch, kteří na počátku války jeli jako součást některé jednotky a cestovali v plné polní). Komerční lety létaly z Travisu a Nortonu v Kalifornii na Okinawu. Na Okinawě mariňák prošel skrz Camp Hague, a pak šup s nim do Vietnamu, kde teprve na úrovni jednotky nafasoval vše potřebné. Během služby v „Zemi“ dostal vše potřebné, i když někdy bylo potřeba si od armády něco „vypůjčit“. Námořnický pytel nechali v týlu a dostali ho spolu s uniformou zpět (pokud přežili), až při návratu do „Světa“.