Uniformy,Výstroj,Zbraně

Vzhled

   Ačkoliv americké bojové uniformy ve Vietnamu vypadaly stejně, pozorný pozorovatel může rozeznat mariňáka od vojáka na první pohled. Za mořem byli mariňáci daleko od svých zásobovacích skladů v US a museli se tedy přizpůsobit situaci (Sbor nebyl zásobován MACV, ale vše si dovážel ze Států). Mariňáci také upřednostňovali starší výstroj (výraz zkušenosti) před novou. Jelikož zásobovací systém nebyl schopen dodat vše v čas, tak i když existovala určitá regulace, mariňák nosil co kde získal.

   Čím déle byla jednotka v poli, tím šíleněji vojáci vypadali. Po několika dnech vystavování se slunci vypadali všichni jako černoši a byly zablácení od hlavy k patě. Délka vlasů začínala na nule a maximálně byla povolena na cca.7,5cm. Z praktických důvodů si nenechávali narůst kotlety a delší vlasy vzadu - netěsnila by jim maska. Byly povoleny kníry, ale ne bradky. I když při nedostatku vody se s tím holt nedalo nic dělat.

Hodnosti a označení

   Během války měl Sbor 14 hodností pro důstojníky a 12 pro vojáky. Hodnosti se vyráběly z kovu a „přicvakávaly“ se na oba límce. V poli se později nenosili.

   Jednotlivci si své věci značili jménem na určeném místě pomocí razítek, ručně nebo podle šablony, ve velkých tiskacích písmenech.

   Identifikační hliníkové známky s příjmením, jménem (příp.druhým jménem), služebním číslem nebo od 1965 číslem sociálního pojištění (začínalo nulou pro důstojníky a dvojkou pro vojáky), krevní skupinou, písmeny USMC a velikostí masky a vyznáním se nosily na krku nebo botě. V případě úmrtí se jedna nechala s tělem a druhá putovala k registraci. Ke ztlumení cinkotu se používala lepenka nebo gumová pouzdra.

   Mariňáci upřednostňovali službu před loajalitou k jednotce, a proto na uniformách a pokrývce nenaleznete nic než „Eagle, Globe and Anchor“, typ z roku 1954. Olivové džunglové uniformy se však dodávaly neznačené, a tak záleželo pouze na jedinci zda si ji označí.

Pokrývka hlavy

   Běžnou pokrývkou byla zelená (sage green) čepice. Nosila se verze z roku 1958 (M58) v olivové barvě (po zavedení ERDLu Vietnamci šili mariňácké čepice i v tomto materiálu ). Hodnost mohla být přidělána pod korunu. Během války se také značně rozšířil tropický klobouk (boonie/bush hat), mezi mariňáky se mnohem více rozšířila pozdější ERDLová verze. K otírání potu z hlavy a rukou se používal ručník nebo různé pruhy látky (např. z bandalírů).

Užitková uniforma

   Existovaly tři základní typy - M62 (sateen utility), džunglová z roku 1965 a stejně střižená s maskovacím ERDL potiskem z roku 1968. Džunglová, olivově zelená, uniforma vycházela z druhoválečné výsadkářské uniformy, byla pohodlná a rychle schnula. Vzniklo jí několik typů.

   Její maskovací verze byla ve čtyřbarevném provedení US Army Engineer Research Development Laboratory (ERDL) z roku 1948. Vyráběla se z poplinu a později ze 100% rip-stop bavlny druhé třídy. Blůza měla čtyři kapsy, dvě vrchní zešikmené a nosila se vně kalhot. Kalhoty měly čtyři kapsy na bocích a dvě velké na stehnech, nosily se ohrnuté (tradice z 2.sv.v.), rozvázané nebo stáhnuté kolem vršku boty, ne zastrčené dovnitř jako u „psíků“( příslušníci US Army). Ačkoli velice populární, měla stejnou vadu, jako ostatní maskovací uniformy - při pohybu přilákávala pozornost. III. MAF tuto uniformu na konci 68. přijal pro všechny svoje součásti v Zemi.

   Záložní oblečení se distribuovalo pokud bylo potřeba - polní bundy M 65, nepromokavé bundy a jiné další „voduodpuzující“ doplňky. Tato občasná distribuce nutila mariňáky ke kompletaci materiálu různého stáří a původu.

   Fasované zelené spodní prádlo se nosilo…občas.

   Jednou zvláštností byl USMC kalhotový opasek pískové barvy s otevřenou zlatou přezkou. Ten se nosil ke všem uniformám, od Blue Dressu až po užitkovou.

Boty

   Preferovaly se tropické bojové boty z černé kůže a zeleného nylonu. Ponožky se nosily černé nebo zelené - bavlněné, vlněné nebo v kombinaci s nylonem. Náhradní se v poli nosily v plastovém obalu od baterií. Často se také používaly k nošení konzerv nebo ke ztišení kovových polních lahví.

Helma a vesty

   Používala se kovová helma M1, se zvlášť vkládanou vložkou, která „vstoupila“ do služby v roce 1941 a používala se do pol.80.let. Tuto helmu s jednoduchým podbradním řemínkem fasovali všichni. V roce 1962 ministerstvo obrany zavedlo jednotný plátěný potah s kamufláží Mitchell. S jednou stranou zelenou a druhou hnědou (mariňáci také ještě používali staré druhoválečné potahy s tzv.duckhunterovým potiskem). K držení případné maskovací zeleně se používal buď gumový nebo olivově zelený řemínek.

   Nošení ochranných vest ve Vietnamu záleželo u pěchoty na tom jaký úkol měla splnit. Moderní, na tu dobu, vesta M55 (a její kopie vyráběné kdesi v Koreji nebo na Okinawě) nazývaná - „flak jacket“ vycházela z „Korejské“ M51. Byla charakteristická svými obdélníkovými pláty z Doronu, jsou trochu podobné bakelitu z Trabanta. Někteří mariňáci si opatřili armádní M69 nebo M52, které byly sice pohodlnější na nošení, ale člověk se v ní za teplého počasí „pekl ve vlastní šťávě“ a nedošly obecnějšího rozšíření. M55 měla na spodu pruh látky s kovovými kroužky do kterých mohly být zavěšené součásti výstroje M1910 (v terénu je to velice nepraktické a výstroj se Vám postupem času ztratí). Od roku 1967 se na vesty přidávaly dvě velké kapsy zapínané na knoflík. Vesta stejně jako helma byla vyvinuta pro ochranu proti střepinám a nebyla v žádném případě neprůstřelná. Nejlépe se vesty osvědčily při pobytu na základnách, ale po krátké době se staly stálými průvodkyněmi mariňáků i v poli. Jeden velitel roty 9.mariňáckého popsal nošení vest a přileb těmito slovy: „Těžké žít s nimi, ale nemožné žít bez nich“. Vždy naložení mariňáci takto upřednostňovali ochranu před pohyblivostí. 

   Nápisy na helmách a vestách obsahovali devítimístné číslo sociálního pojištění, starší sedmimístné služební číslo nebo čtyřmístné číslo specializace (MOS). Pro identifikaci výstroje se používala iniciála příjmení a poslední čtyři čísla pojištění. Grafity vyjadřovali názory vojáků na situaci (Fucking Vietnam atd.), jména domovských  států, přítelkyň, přezdívky atd. Tyto ozdůbky se staly„nose arts Vietnamu“ a v týlu byly postrachem NCO a nižších důstojníků, kteří je měli zakazovat.   

Výstroj

   Jako základ se používala mariňácká M61 a 1941, některé kusy měly ještě razítka z tohoto roku, která sloužila jak ve 2.sv.v. tak i v Koreji. Část výstroje se, ale postupně obměňovala, armádní M1956 a později i některé součástky celonylonové M1967. Hlavně s příchodem útočné pušky M16 pro službu ve Vietnamu, jejíž zásobníky nebyly zrovna dvakrát kompatibilní se sumkami M61 k M14. Většina mariňáků později nosila místo sumek pouze bandalíry!!!

   Jelikož se ovšem zřídkakdy podařilo dodat sety kompletní, vznikal sestavením několika typů, případně ještě kořistních, neuvěřitelně nádherný maglajz.

   Výraz „Grunt“, který se pro pěšáky vžil, znamenal to samé, co pro římské legionáře výraz „Mariova mula“(vše co voják potřeboval pro přežití si musel nést sám). I když poměr váhy těla ku nákladu měl být asi tři k jednomu, voják tedy měl nést zhruba 50 liber(cca. 25kg) nákladu, v praxi sebou táhl kolem 80 - 100 liber (cca. 35 - 45kg). Mariňáci totiž neměli tolik vrtulníků, a lodě holt na souši moc nefungujou, aby si mohli kdykoli zavolat pro to, co potřebovali.

   Bojová výstroj se sestával z opasku, sumky první pomoci, polních lahví M62 (M 1910) v obalech M56 (M43). Na opasku mohli ještě být bajonet/nůž a dvojnožka (s čistící soupravou) k M16.

   Polní na jeden den, se mohla skládat z toho co vojáci dali do „Claymore“- nebo „Demobagu“ příp.pouzdra na plynovou masku nebo prdeláku (M56 combat field pack). Haversack M41 pojal alespoň základní věci, které stačili na třídenní přežití do přezásobení -  pončo, jídlo v konzervách (někdy se dávalo do ponožek, k ušetření místa v batohu), toaletní potřeby a skládací lopatka. Pončo sloužilo jako podložka, stan a přikrývka pro většinu nocí v džungli.

   Další věci záležely na podnebí, počasí, terénu apod. - vložka do ponča, pogumovaná blůza do deště, polní bunda, spací košile, náhradní ponožky, nafukovací matrace („nafukovací panna“). Osobní předměty jako klobouk, „tigerové“ kraťasy, sluneční brýle, něco na čtení, nože a pistole. Brzy se staly populárními, hlavně pro svůj vnitřní objem, batohy ARVN nebo US Army, pokud je vojáci získali. Do služby se ihned zapojovaly i ukořistěné batohy NVA a Vietcongu. Velitel praporu 9.pluku LtCol E. R. Laine Jr. k tomuto dodává: „Nejdřív sem nosil M41 Haversack, když už sem do něj všechno nenacpal, tak batoh ARVN, a pak NVA“. Nakonec používal tropicala, které získal pro svůj prapor výměnou (asi za suvenýry na které se jiní nezmohli…?“) od US Army.

   Základní náklad nesené munice byl 100 nábojů 7.62mm M14 munice v pěti zásobnících a 60 napáskovaných v plátěném bandalíru nebo 140 nábojů 5.56mm M16 munice v sedmi zásobnících a dalších 140 napáskovaných v plátěném bandalíru. Spojování dvou zásobníků, konci dohromady, zelenou lepenkou sice vypadalo „zkušeně“, protože ale záchytka M16 zásobníku nebyla zkonstruována na extra váhu, mohlo dojít ke kiksu úderníku. Navíc se druhý zásobník plnil špínou.  

   Důstojníci a NCO nosili to samé, jako řadový pěšáci. Odlišnost spočívala pouze v pistoli, v černém koženém pouzdře, a sumce na dva zásobníky. Někdy používali černé podpažní pouzdro. Dále kompas, strobo světlo a signální zrcátko v nějaké sumce nebo v kapse blůzy, často přidělané provázkem (tzv. idiot cord), aby je neztratil. Velitelé malých jednotek měli mapy, notesy, kódovací příručky a pokyny pro splnění úkolu. Postupem času se velitelé snažili vypadat ještě více jako obyčejní vojáci, ale šlo to těžko, pokud uvážíme, že i v případě té nejmenší jednotky, za ním vždy běžel alespoň radista.

Zbraně a rádia

Ve většině případů šla jednotka do pole po zuby ozbrojena, s kulomety a minomety, protože jejich podpůrná palba byla bezprostředně potřeba. Základní zbraní (po roce 1967) byla, „po Hill fights“, ne zrovna populární, M16 „Sweet sixteen“, jedna z novinek této války, k jejíž výrobě se používaly nejmodernější technologie leteckého průmyslu. Při polní službě se projevily určité nedostatky u munice, v mechanismu, ve výcviku a příslušenství pro čištění (původně to totiž měla být samočisticí zbraň, a tak se s čištěním nepočítalo), ale v roce 1969 byly tyto problémy již vyřešeny.

   Když jeden praporní zbrojíř vysvětloval nováčkům rozdíl mezi střelbou na cvičišti a v boji, kdosi se ho zeptal, jak často dojde v boji k překvapení a on odpověděl: „Příliš často. Budete přišpendleni k zemi, neschopni opětovat palbu nebo se snažit střílet a pohnout za každou cenu. Ten, kdo vystřelí a zabije první, vyhraje. Tlačte ústí hlavně k zemi, střílejte nízko. Pokud uvidíte zásah, sejměte ho dávkou. Nečumte po první ráně, ale držte spoušť dokud žluťák nepadne k zemi, a ještě raději vypalte ránu jistoty“.

   M79 - granátomet družstva se používal k umlčení přímé nepřátelské palby tak, aby se střelci nemuseli vystavovat nebezpečí při vržení granátu. Velice kompaktní zbraň, ale pomalá na přebíjení.

   Důstojníci, NCO, kulometčíci, granátometčíci a obsluhy těžších zbraní byli dodatečně ozbrojeni automatickou pistolí M1911A1, její těžký náboj byl konstruován k zastavení protivníka jednou ranou. Tyto pistole pocházely ze zásob z roku 1945. Dobrá záložní zbraň, ale puška je puška.

   Posádky obrněných vozidel měly pistole a samopaly (M3A1). Pistole nosili většinou v podpažním pouzdře, které se připevňovalo dvěma koženými řemínky přes hruď a rameno. 

   Granáty - M26, M67 střepinové, M18 kouřový a M15 plněný fosforem, se používaly k vyšťourání nepřítele z jeho nor nebo ke zlomení odporu na krátké vzdálenosti. Velice dobře se také hodily k čištění domů.

   Na „boj zblízka“ měl každý k pušce bajonet – M7 k M16. Jednou z tradičních mariňáckých zbraní byl, je a asi i bude „K-Bar“ - útočný nůž, který byl určen každému, kdo měl pistol. Používal se však spíš, jako užitný nástroj, od kladívka po páčidlo. Lopatka byla ve skutečném boji zblízka praktičtější.

   Na úrovní družstva byly běžné hlasové a ruční povely. Další způsoby komunikace - signální rakety, kouřové granáty, vlajky, barevné panely a …spojky. Prapor cvičil radisty a dodával vysílačky na úroveň roty, nižší velitelé si museli vycvičit vlastní lidi. Nejběžnější vysílačkou byla AN/PRC25 (do 1967 i AN/PRC10) a polní telefon TA.

   Velitel III. MAF LtGen H. Nickerson Jr. napsal: „Velitel má používat všechny dostupné zbraně, od 60mm minometů až po lodní děla, pokud tak neučiní není dobrým velitelem. Musí se umět rozhodnout rychle a správně využít nejužitečnější palebnou sílu“.