KAŽDODENNÍ ŽIVOT VE VIETNAMU

„In the Rear with the Gear“

Nejvyšší organizační jednotkou Námořní pěchoty ve Vietnamu byl III. Marine Amphibious Force (MAF – výsadkový sbor USMC) a zároveň byl také americkým velitelstvím pro I. bojovou zónu (pět severních provincií Jižního Vietnamu s rozlohou 10700 čtverečních mil,  s šesti městy a 549 hlavními vesnicemi, kde žilo 2 755 800 lidí). Pod toto velitelství spadala 1. a 3. divize USMC, 1. Marine Air Wing (MAW – letecké křídlo USMC) a Velitelství logistické podpory. Spojenecké jednotky v I. bojové zóně měly čtyři základní úkoly: bránit důležité základny a letiště, zničit komunistické bojové jednotky, eliminovat komunistickou infrastrukturu a provádět programy civilní pomoci na podporu jihovietnamské vlády. 

   Ze základen obehnaných ostnatým drátem se časem stala opevněná města. Asijské chýše nahradily stany, drátěnky pokryly červené bahno a podávalo se relativně dobré jídlo. Byly zde kaple, pošty, kluby diferencované podle hodností, dostatek elektřiny pro rádia, televize, ledničky a větráky. Rozdíl mezi frontou a zázemím v možnostech zajištění komfortu byl nepřehlédnutelný, a tak si někteří nechaly dodat luxusní předměty. Ale i předsunuté základny nebo základny palebné podpory mohly mít pikniky… vše potřebné dovezly vrtulníky. Mariňáci sloužící na vrtulníkových letadlových lodích 7. flotily jako Special Landing Team (SLF – Speciální výsadková jednotka) si také nežili špatně, neboť byli v suchu a dobře krmeni USN (…námořníci je krmili, aby náhodou nemuseli na pevninu místo nich).

   Pěšák se během první poloviny služby modlil k šestidenní dovolené na Havaji, v Hong Kongu, na Filipínách, v Japonsku nebo Austrálii. Během „tůry“ také existovaly krátké dovolené na „Čínské pláži“ u Da Nangu, kde mohl spát, surfovat, opít se atd. „Jedna dobrá věc za druhou“ komentoval to blátošlap, který podezříval piloty a  příslušníky týlu z toho, že takhle žijí pořád.

Bojová organizace

„Striking Ninth“ a „Walking Dead“

Od poloviny roku 1968 prováděla 3. divize USMC, pod MajGen R. G. Davisem, aeromobilní operace proti NVA s využitím veškeré dostupné palebné podpory. Pod jeho velení spadaly tři pěší pluky a několik podpůrných jednotek

    Mezi Daviseovy pluky patřil i „9th Marines“ (9. pluk námořní pěchoty), jeden z veteránů, od dob 1. světové války, do Vietnamu se přesunul v březnu 1965, jako vůbec první bojová jednotka, a zůstal zde do poloviny roku 1969. Spolu s největším množstvím těžkých bojů, mu také patří prvenství v oblasti „podpůrných civilních programů“.

    9. mariňácký se skládal z velitelské roty a tří praporů. 1. prapor „proslul“ mimo jiné také spálením vesnice Cam Ne v roce 1965, boji kolem „Street without joy“, oblasti u „Colonial route 1“, která vede podél pobřeží celým Vietnamem. Svou přezdívku „Walking Dead“ si prapor vysloužil za ubránění oblasti…., kterou se v minulosti nepodařilo proti Vietnamcům nikomu jinému ubránit.v krvavých bojích podél demilitarizované zóny, od operace Buffalo - 1967 až k obraně základny Khe Sanh na počátku roku 1968.

   Strašlivou reputaci si získal díky, jak podotkl novinář M. Herr, bezmezné důvěře v heslo, že jeden mariňák je lepší než deset žluťáků - což ve skutečnosti znamenalo posílání družstev USMC proti četám NVA, čet proti rotám atd. Herr napsal, že mariňáci „se stali divokými a přecitlivělými a skvělými je dělala jejich brutalita a tajemnost. Nebyl žádný problém je  naučit, ať byli jakéhokoliv věku nebo vzdělání,  kde se nalézá kouzlo pravého násilí. Byli zabijáci a reputace 1/9 se v nich usídlila velice hluboko“.

   Každý 1193 - členný prapor měl čtyři 216 - členné střelecké roty. Značené A - D v 1. praporu, E - H  ve 2. a I - M ve 3. praporu (písmeno „J“ se nepoužívalo). Každý prapor měl vlastní jednotku palebné podpory - 81mm minomety a 106mm bezzákluzové kanóny, a velitelství.

   Střelecká rota měla 210 vojáků a šest důstojníků, dělila se do tří střeleckých čet - 46 vojáků plus důstojník, a jedné, o něco větší, čety podpůrných zbraní. Velitelství roty se skládalo z velícího důstojníka v hodnosti kapitána (většinou), jeho zástupce - (nad)poručík, a několika NCO* (first sergeant, gunnery sergeant, armourer, supply sergeant, administrative clerks).

   Podporu pro střelecké čety zajišťovala četa zbraní složená ze tří sekcí - minometné s 60mm minomety, kulometné s M60 a útočné s bazukami (nebo později M72 LAAW), a malého velitelství.

   Každé střelecké četě velel poručík, jeho zástupcem byl „staff sergeant“, dále k tomuto velitelství patřil radista, zdravotník a „right guide“. Četa měla tři 14 - členná družstva, (13 x M16 a 1 x granátomet M79), vedená seržanty, družstva se skládala ze tří střeleckých týmů po čtyřech, toto rozdělení platilo do cca roku 1973, kdy byly zavedeny M16 pro celý Sbor - velitel týmu, automatický střelec (měl automatickou M14), scout a asistent automatického střelce.

   Toto vše však byla pouze teorie, jednotlivé jednotky měly většinou podstav, někdy až diametrálně odlišný od „papírového“, např. četa měla 20 mužů…apod.  

*NCO = noncommisioned officer - poddůstojník

ŽIVOT BĚHEM SLUŽBY VE VIETNAMU

„In the Boondocks“

Sbor dával sice důraz na letecko - pozemní operační uskupení a jednotky kombinovaných zbraní, stále to, ale byla jeho pěší část, která musela každodenně nasazovat krk v boji s nepřítelem. Po krátké době v buši se jejich postoje a manýry odlišovaly od civilizovanějších týlových jednotek.

   Generál Simmons popsal realitu války pro pěšáky takto, „teplo, vlhko, malárie, pijavice, patroly, přepady, ženijní útoky a protipěchotní miny“. Zkušenost těch co sloužili u pěchoty byla úplně o něčem jiném než služba v zázemí. Novinář G. Casey napsal, že průměrný blátošlap akceptoval „fakt uhnívajících řemínků hodinek, dopisy typu „Drahý můj“, práškové mléko, maso z konzerv, tři solné tablety denně, dávky C jako poslední možnost jídla a teplé pivo“. Veterán od průzkumníků k tomuto dodal, že patroly se točily a oni měli čas na odpočinek a relaxaci, předtím než šli znovu ven, ale u pěchoty „jste odešli a zůstali venku“.